O pohledávkách
OBECNÉ INFORMACE K POHLEDÁVKÁM
To, že jako věřitel disponuji nebo budu disponovat pohledávkou, ještě automaticky neznamená, že získám očekávané plnění. Nejsou všichni lidé poctiví a navíc, může nastat i situace, že by dlužník třeba i rád svoji povinnost splnil, objektivně však nemůže (jak se říká „Kde nic není, ani čert nebere.“).
Proto je velmi důležité při vstupu do jakéhokoli smluvního vztahu vážit nejen stávající bonitu a důvěryhodnost smluvního partnera, ale v ideálním případě si jeho závazky „pojistit“. Takovou pojistkou pak může být zřízení nějakého zajišťovacího instrumentu, kterým si zajistíme „dobytnost“ naší pohledávky.
Nesmíme totiž zaměňovat pojem „vymahatelnost“ a „dobytnost“. Pojem právní vymahatelnosti pohledávky znamená, že naši pohledávku můžeme úspěšně (např. soudně či v rozhodčím řízení) uplatnit a získat tak vykonatelné (exekuovatelné) rozhodnutí. Ač by se mohlo zdát, že v tomto případě již máme vyhráno, opak bývá, nikoli zřídka, pravdou. Dobytnost pohledávek, tedy jejich skutečná inkasovatelnost, totiž bývá v mnoha případech problémem a často dokonce neřešitelným.
Ve většině případů jde zajistit nejen závazky existující, ale i závazky, které mají vzniknout nebo vzniknou teprve v budoucnu (např. typicky u smlouvy o úvěru – banka nebo jakýkoli věřitel se zaváže, že poskytne úvěr, ale jeho výplatu podmíní zřízením zástavního práva k nějaké hodnotě, a teprve po zřízení zástavy k zajištění budoucího závazku vrátit poskytnuté prostředky, přislíbený úvěr poskytne) či eventuálně i pohledávky vázané na podmínku (např. typicky u ručení, kdy ručitel pro případ, že by plnil za dlužníka, chce mít zajištěnu návratnost svých takto vynaložených prostředků).
Zajištění závazků však nemusí nutně vzniknout pouze dobrovolnou (svobodnou) volbou (dohodou) smluvních účastníků nebo jednostranným úkonem dlužníka či věřitele. Existují samozřejmě případy, kdy zajištění vzniká tzv. „ze zákona“, eventuálně na základě rozhodnutí nějakého orgánu (typicky soudu či správního orgánu).
Běžné zajišťovací instrumenty:
– Zástavní právo k nemovitosti
– Zástavní právo k movitým věcem
– Zástavní právo k pohledávkám
– Zástavní právo k cenným papírům
– Podzástavní právo
– Zadržovací právo
– Smluvní pokuta
– Ručení
– Bankovní záruka
– Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů
– Zajištění závazků převodem práva
– Zajištění postoupením pohledávky
– Jistota
– Uznání dluhu
Co když dlužník neplní svůj závazek řádně a včas?
Prodlení dlužníka je v praxi poměrně častým jevem. Jedním ze základních požadavků na plnění dlužníka je, aby bylo věřiteli poskytnuto řádně a včas. Jestliže tedy dlužník nesplní řádně a včas svůj závazek, dostává se do prodlení, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Pokud je dlužník v prodlení, věřiteli vedle původní pohledávky vznikají další práva, k prodlení dlužníka však nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijal nebo mu neposkytl součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Úprava prodlení dlužníka je v občanském i v obchodním zákoníku komplexní. Protože obsahově jsou obdobné, určité specifika obchodněprávní úpravy budou ve výkladu zdůrazněna.
Jaká práva má věřitel?
V případě prodlení dlužníka má věřitel tato práva:
Věřitel má právo odstoupit od smlouvy, jestliže dlužník nesplní závazek ani v dodatečné přiměřené lhůtě poskytnuté mu věřitelem. Pokud jde o dělitelné plnění, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění. Obchodní zákoník dále rozlišuje pro případ odstoupení věřitele z důvodu prodlení dlužníka, které je podstatným porušením smlouvy, a prodlení dlužníka, které je nepodstatným porušením smlouvy. V případě podstatného porušení smlouvy pak věřitel není povinen poskytnout dlužníku další přiměřenou lhůtu.
Byla-li ve smlouvě stanovena přesná doba plnění a ze smlouvy nebo z povahy věci vyplývá, že na opožděném plnění nemůže mít věřitel zájem, musí věřitel oznámit dlužníkovi bez zbytečného odkladu, že na plnění trvá. Jestliže tak věřitel neučiní, smlouva se od počátku ruší. Podle obchodního zákoníku zase nastávají účinky odstoupení. Hlavní rozdíl je zejména v tom, že odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku nemá účinky zrušení smlouvy „od počátku“ (ex tunc), ale až ode dne účinnosti odstoupení (doručením), a tedy „od nyní“ (ex nunc).
Je-li dlužník v prodlení s předáním nebo vrácením věci věřiteli, nebo nakládá-li s věcí, kterou má předat nebo vrátit věřiteli, v rozporu s povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu, přechází na něho po dobu, po kterou je v prodlení nebo porušuje tyto povinnosti, nebezpečí škody na věci, jestliže toto nebezpečí nenesl již předtím. Škodou na věci je ztráta, zničení, poškození nebo znehodnocení věci bez ohledu na to, z jakých příčin k nim došlo. Dlužník však neodpovídá za škodu na věci, jestliže tato škoda byla způsobena věřitelem nebo vlastníkem věci nebo by k ní došlo i při splnění povinnosti dlužníka.
• Je-li dlužník v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, resp. poplatek z prodlení (ten je v současné době stanoven jen ohledně nájemného). Výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.
• Ohledně obchodněprávních vztahů je právní úprava úroků z prodlení v důsledku harmonizace s příslušnými směrnicemi EU podrobnější a má svá specifika:
– Je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského (viz bod d) výše).
– Právo na úrok z prodlení stanovený předpisy občanského práva vzniká věřiteli dnem následujícím po dni splatnosti nebo po uplynutí lhůty k placení ceny dodávky stanovenými smlouvou.
– Není-li den nebo lhůta splatnosti ceny dodávky stanovena smlouvou, vznikne právo na úrok z prodlení, aniž je zapotřebí výzvy k plnění,
– uplynutím 30 dnů ode dne, kdy dlužník obdržel fakturu nebo obdobnou žádost o zaplacení,
– není-li možno určit den obdržení faktury nebo obdobné žádosti o zaplacení, uplynutím 30 dnů od obdržení zboží nebo služby,
– obdrží-li dlužník fakturu nebo obdobnou žádost o zaplacení dříve než zboží nebo služby, uplynutím 30 dnů od obdržení zboží nebo služby, nebo
– jestliže zákon nebo smlouva ukládá převzetí nebo ověření shody zboží nebo služby se smlouvou a jestliže dlužník obdrží fakturu nebo obdobnou žádost o zaplacení před nebo při převzetí nebo před nebo při ověření shody, uplynutím 30 dnů po tomto pozdějším datu.
– Věřitel má právo požadovat úroky z prodlení jenom v míře, v jaké splnil své zákonné a smluvní povinnosti, a jestliže neobdržel dlužnou částku v době její splatnosti, ledaže dlužník není odpovědný za prodlení.
– Dohoda stran odchylná od předchozích odstavců a dohoda o výši úroku odchylná od výše stanovené předpisy práva občanského, která je i s ohledem na konkrétní okolnosti případu, praxi zavedenou mezi stranami a na obchodní zvyklosti zřejmě zneužívající ve vztahu k věřiteli, je neplatná. Jestliže soud zjistí, že dohoda je zneužívající a neexistuje objektivní důvod pro úpravu ve smlouvě odchylnou, použijí se ustanovení právních předpisů.
• Věřitel má dále právo na náhradu škody způsobené prodlením dlužníka. V případě prodlení s plněním peněžitého dluhu lze však náhradu škody požadovat, jen pokud není kryta úroky z prodlení nebo poplatkem z prodlení.
• Dohodne-li se věřitel s dlužníkem o tom, že již splatný dluh bude plněn ve splátkách, a věřitel chce, aby dlužník ve splátkách plnil i úroky z prodlení, musí to být v dohodě výslovně uvedeno.
Platební rozkaz může soud po zahájení řízení vydat i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného, a to tehdy, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem.
Na vydání platebního rozkazu tedy není přímý nárok, ale je vždy ponecháno na uvážení soudu, zda shledá podmínky pro jeho vydání. Pokud soud neshledá splnění těchto podmínek, pokračuje soud dále v řízení jako v případě běžné žaloby. Pokud tak soud na základě skutečností uvedených v žalobě nazná, že jsou splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, může i bez žádosti žalobce vydat platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení, nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal.
Přesto lze podotknout, že právě návrh na vydání platebního rozkazu, je velmi častým a také vhodným způsobem pro zahájení řízení o přikázání naší pohledávky. Je-li totiž naše pohledávka dostatečně doložena, je pravděpodobné, že soudy našemu návrhu vyhoví a je tedy možnost, že nepodá-li druhý účastník odpor, dosáhneme v poměrně krátké době právní moci a vykonatelnosti naší pohledávky.
Jaké jsou důsledky platebního rozkazu?
Platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku a stává se tedy vykonatelným.
Podá-li ovšem i jen jeden ze žalovaných včas odpor, ruší se tím platební rozkaz v plném rozsahu a soud nařídí jednání, které je vedeno a probíhá jako běžné soudní řízení.
Směnečný (šekový) platební rozkaz
Směnečný (šekový) platební rozkaz soud vydá na návrh žalobce, jestliže tento zároveň předloží v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvod pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva.
Podstatným rozdílem oproti běžnému platebnímu rozkazu je tedy vázanost soudu návrhem žalobce, kdy soud, pokud to žalobce navrhne a ostatní podmínky jsou splněny, je povinen směnečný (šekový) platební rozkaz vydat.
Ve směnečném (šekovém) platebním rozkazu soud žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení, nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.
Jaké jsou důsledky směnečného (šekového) platebního rozkazu?
Jestliže žalovaný nepodá včas námitky, nebo tyto neobsahují odůvodnění, nebo vezme-li žalovaný tyto námitky zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku.
Podá-li však žalovaný námitky včas, nařídí soud k jejich projednání jednání.
Jde ovšem o projednání pouze těch námitek, které byly žalovaným uplatněny ve lhůtě dle směnečného (šekového) platebního rozkazu, tedy ve lhůtě do tří dnů od doručení takového platebního rozkazu.
K námitkám vzneseným později již soud nepřihlíží.
Pokud bylo z důvodu včas podaných námitek nařízeno jednání, vysloví následně soud v konečném rozsudku, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti, nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu.
I zde je tedy výrazný rozdíl oproti běžnému platebnímu rozkazu, neboť ten je podáním odporu zcela zrušen a v následujícím řízení se již k němu nijak nepřihlíží.
Je-li směnečný (šekový) platební rozkaz ponechán následným rozsudkem v platnosti, dochází k vykonatelnosti naší žalované pohledávky ke dni právní moci takového rozsudku.
Nelze-li návrhu žalobce na vydání směnečného (šekového) platebního rozkazu vyhovět, tedy nejsou-li splněny zákonné podmínky, nařídí soud jednání, které již opět probíhá jako v případě běžného soudního řízení.
Co když směnečný dlužník nepřebírá poštu?
Nikoli nepodstatným rozdílem mezi klasickým platebním rozkazem a platebním rozkazem směnečným (šekovým) je pak i ta skutečnost, že zatímco platební rozkaz jako takový musí být vždy doručen do vlastních rukou žalovaného (náhradní doručení tedy nepřichází v úvahu), směnečný platební rozkaz může být doručen i fikcí doručení (např. uložením na poště a uplynutím zákonné lhůty k vyzvednutí).
Výkon rozhodnutí
Jestliže dlužník dobrovolně nesplní, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí dle § 261 OSŘ.
Jednotlivé způsoby výkonu rozhodnutí dle § 258 OSŘ:
• srážkami ze mzdy,
• přikázáním pohledávky,
• prodejem movitých věcí a nemovitostí,
• prodejem podniku,
• zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem.
Výkon rozhodnutí, ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky, se řídí povahou uložené povinnosti.
Lze jej provést:
• vyklizením,
• odebráním věci,
• rozdělením společné věci,
• provedením prací a výkonů.
Výkon rozhodnutí prodejem zástavy je možný pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých a nemovitých věcí, věcí hromadných, souborů věcí a bytů nebo nebytových prostorů ve vlastnictví podle zvláštního zákona, přikázáním zastavené peněžité pohledávky a postižením zastavených jiných majetkových práv.
V podnikatelském životě patří mezi poměrně často používaný typ smlouvy smlouva o postoupení pohledávky. Jedná se o smluvní typ, kterým (zjednodušeně řečeno) oprávněný / věřitel převádí svoje práva vyplývající mu z pohledávky za svým dlužníkem třetímu subjektu, přičemž nadále pak již jako oprávněný z této pohledávky vystupuje tento třetí subjekt.
Tedy, smlouvu uzavírá původní věřitel (postupitel – cedent) a jiný subjekt (postupník – cesionář), který nastupuje na místo původního věřitele. Jde o dvoustranný právní úkon bez účasti dlužníka a v zásadě není třeba jeho souhlasu ani vyrozumění předem (pozor viz dále výklad – smluvní zákaz postoupení pohledávky), neboť změna v osobě věřitele se nedotýká formálních práv a povinností dlužníka ze závazkového vztahu. Čas, místo, předmět plnění i další podmínky zůstávají nezměněny.
Je-li předmět pohledávky dělitelný, přichází v úvahu postoupení i jen částečné, tedy postoupení části pohledávky. Z původní jediné pohledávky poté tedy následně může být oprávněných více subjektů. Přesto, že se určitě mnohým na první pohled jeví uvedená problematika relativně jasnou a jednoduchou, zaslouží si svoji pozornost, neboť tak jako téměř vše, má i tento smluvní typ svá úskalí, nebezpečí či rizika.
Ač se jedná o smlouvu využívanou v převážné míře mezi podnikatelskými subjekty, její celá úprava je obsažena v občanském zákoníku, který stanoví, že „Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.“
Z uvedeného vyplývá, že:
a) k postoupení pohledávky není třeba jakákoli součinnost dlužníka. Pokud tedy věřitel má existující a postoupení způsobilou pohledávku, může s ní volně a bez jakéhokoli souhlasu dlužníka disponovat. Jedinou povinností, kterou v této souvislosti vůči dlužníkovi má, je jeho tzv. notifikační povinnost, tedy povinnost oznámit postoupení pohledávky dlužníkovi, a to tzv. bez zbytečného odkladu.
b) smlouva, na jejímž základě dochází k postoupení pohledávky musí mít (pod sankcí neplatnosti) písemnou formu. V obchodněprávních vztazích platí ve většině případů zásada značné neformálnosti, spočívající nejen v tom, že v podstatě platí to, co si účastníci mezi sebou sjednají (domluví, dohodnou), ale i v tom, že většina uzavíraných smluv (např. kupní, o dílo aj.) nemusí být uzavírána písemně. Samozřejmě, že nelze než doporučit veškeré smlouvy uzavírat písemně, a to zejména z důvodu prokázání jejich existence i obsahu pro případ sporu či prokazování příslušným státním institucím, zákon však tuto formální náležitost mnohdy nevyžaduje (stačí tedy často pouze shodné jednání účastníků naplňující pojmové znaky toho kterého typu smlouvy). V případě smlouvy o postoupení pohledávky však smlouva písemná být musí. Není-li, smlouva nevznikne a k postoupení pohledávky nedojde!
Jak se dlužník dozví o tom, že má nového věřitele?
Vzhledem k tomu, že pohledávka může být platně postoupena novému věřiteli bez vědomí dlužníka, je na původním věřiteli, aby tuto skutečnost oznámil dlužníkovi. Má tak učinit tzv. bez zbytečného odkladu, tedy je povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi, že k postoupení pohledávky došlo.
Teprve tímto okamžikem se postoupení pohledávky stává právně účinným ve vztahu k dlužníkovi, a od tohoto okamžiku je dlužník povinen plnit postupníkovi jako svému novému věřiteli. Do doručení takovéhoto oznámení musí platit dlužník původnímu věřiteli, po jeho obdržení však je považováno za řádné splnění jeho závazku pouze plnění novému věřiteli. Zákon dokonce výslovně uvádí, že „oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení“. Následně pak doplňuje, že „jestliže splnění postoupené pohledávky je zajištěno zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, je postupitel povinen o postoupení pohledávky podat zprávu osobě, která zajištění závazku poskytla“.
Zde je třeba zvláště upozornit na to, že pokud by dlužník po obdržení oznámení plnil původnímu věřiteli, nesplní tak svůj závazek a jeho nový věřitel má právo se domáhat další úhrady ze stejného titulu. Dlužník by pak musel zaplatit podruhé (novému věřiteli) a domáhat se po věřiteli původním vrácení neoprávněně přijatého plnění.
Právním nástupcem původního věřitele, a tedy novým věřitelem, se postoupením pohledávky stává postupník. Obsah závazku se nemění a nic se nemění ani na běhu promlčecích lhůt.
Pohledávky a závazky existují určitou dobu od svého vzniku po jejich zánik. Zánikem pohledávky je zpravidla její splnění. Samozřejmě pokud ke splnění nedojde, nemůže dlužník zůstat zavázán natrvalo. Právě naopak, jednou ze zásad civilního práva je, že každý je povinen starat se o svůj majetek s péčí řádného hospodáře, což znamená také to, že věřitel je povinen zajistit splnění své pohledávky prostřednictvím zákonných kroků, které je oprávněn a současně povinen proti dlužníku použít.
Existence pohledávky neomezenou dobu by byla zatěžující nejen pro dlužníky jakožto hospodářské jednotky, ale eventuálně i pro soudy či jiné orgány, které by o konkrétních povinnostech měly rozhodovat se značným odstupem. Někdy je problémem prokázat existenci pohledávky po jednom roku, a co tedy v případě několika let či desetiletí, kdy si účastníci podrobnosti pamatují jen výjimečně a listinné důkazy je problém dohledat i v archivech.
Jedním z prvků stability právních vztahů je proto institut promlčení. Ohraničit existenci pohledávky, ale i jiného práva v čase, se zákonodárci snažili už odedávna a kořeny promlčení sahají hluboko do minulosti a jeho první formulace se objevuje už v římském právu (námitka exceptio temporis nebo praescriptio annalis). Obsah institutu promlčení se zásadně nezměnil, v důsledku společenského vývoje však došlo k rapidnímu zkrácení promlčecích dob (v historii se objevují i doby 30–40 let, zejména vůči církvi).
Promlčení podle občanského zákoníku – Jak dlouhé jsou promlčecí doby?
Obecná promlčecí doba podle občanského zákoníku je tříletá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takovým dnem je den podání žaloby u soudu, tzv. actio nata. Možnost podat žalobu vzniká ve většině případů splatností (dospělostí) pohledávky. Čas splnění je zpravidla sjednán smluvními stranami, vyplývá z právního předpisu nebo je určený (resp. určitelný) soudem. Pokud čas plnění není určen jinak, je dlužník povinen splnit závazek následující den poté, co byl věřitelem k splnění závazku vyzván, v daném případě však ode dne vzniku dluhu věřiteli plyne promlčecí doba k uplatnění výzvy k plnění.
V případě, že plnění bylo dohodnuto ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Sjednají-li si smluvní strany (nebo tak určí rozhodnutí soudu) pro případ nesplnění některé ze splátek splatnost celého dluhu, počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné splátky. Toto právo však může věřitel použít nejpozději do splatnosti následující splátky.
Pokud povinnost dlužníka spočívá v povinnosti něco strpět, něco snášet nebo něco nekonat, plyne promlčecí doba ode dne, kdy došlo k porušení dané povinnosti.
Občanský zákoník stanoví tyto modifikace délky a počátku plynutí promlčecí doby:
• U práv, která musí být uplatněna nejprve u fyzické nebo právnické osoby, počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy bylo právo takto uplatněno. To se týká zejména nároků z odpovědnosti za vady plnění. V případě, že oprávněný svá práva v zákonných lhůtách neuplatní, tyto zanikají (prekludují se) a promlčecí doba nezačne plynout.
• U práv na plnění z pojistné smlouvy, začíná plynout promlčecí doba za rok po pojistné události. V případě pojistných smluv uzavřených do 31. 12. 2004 platí obecná promlčecí doba tří let. Ode dne 1. 1. 2005 se na nově uzavřené pojistné smlouvy vztahuje úprava zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, v platném znění, který již rozlišuje práva na plnění ze životního pojištění (desetiletá promlčecí doba) a práva na plnění z ostatních druhů promlčení (tříletá promlčecí doba). Počátek běhu promlčecí doby však zůstává stejný.
• Jde-li o právo oprávněného dědice na vydání dědictví, počne běžet promlčecí doba od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno. Dědické řízení totiž může trvat poměrně dlouho a do jeho skončení by promlčecí doba mohla uplynout.
• V případě práva na náhradu škody dochází ke kombinaci tzv. subjektivní a objektivní promlčecí doby. Subjektivní promlčecí doba počíná plynout ode dne, kdy se poškozený skutečně dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (nestačí tedy jen pouhá možnost se o uvedených skutečnostech dozvědět), přičemž tento okamžik se nemusí shodovat s okamžikem škodné události či protiprávního jednání. Subjektivní promlčecí doba je dvouletá. Objektivní promlčecí doba naproti tomu počíná plynout od události, ze které škoda vznikla, přičemž v případě škody neúmyslné je tříletá a v případě úmyslné škody desetiletá. Subjektivní promlčecí doba může plynout jen v rámci promlčecí doby objektivní, pohledávka na náhradu škody se tedy promlčí v té promlčecí době, která uplyne dříve. Pokud se tedy poškozený o škodě a osobě oprávněné dozví bezprostředně po vzniku škody, uplyne promlčecí doba za dva roky po této události bez ohledu na skutečnost, že objektivní promlčecí doba by ještě mohla nadále plynout. Pokud se ale dojde ke splnění podmínek například až v třetím roku od škodné události, poškozený má na uplatnění pohledávky jen necelý rok. A zase naopak, pokud se poškozený o škodě nebo odpovědné osobě nedozví vůbec nebo až po uplynutí objektivní promlčecí doby, nárok se promlčí bez ohledu na to, že poškozený jej nemohl uplatnit. Uvedené platí s výhradou:
– Kombinace subjektivní a objektivní promlčecí doby se neuplatňuje v případě škody na zdraví. S ohledem na povahu tohoto práva se právo na náhradu škody promlčí uplynutím dvou let ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a kdo ji způsobil.
– Jestliže škoda vznikla porušením právní povinnosti v důsledku poskytnutí, nabídnutí nebo přislíbení úplatku jiným než poškozeným, anebo v důsledku přímého nebo nepřímého vyžadování úplatku od poškozeného (tzv. „korupčním jednáním“), právo na náhradu takto vzniklé škody se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nejdéle však za deset let ode dne, kdy došlo ke korupčnímu jednání.
– Práva z přepravy (s výjimkou práv na náhradu škody u přepravy osob) se promlčují za jeden rok. Promlčecí doba počíná běžet dnem uplatnění nároku u dopravce.
• Kombinace subjektivní a objektivní promlčecí doby se uplatňuje také v případě práva na vydání bezdůvodného obohacení. Subjektivní promlčecí doba (dvouletá) plyne ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Objektivní promlčecí doba (tří-, resp. desetiletá) počíná plynout ode dne, kdy k obohacení došlo. Pokud ale jsou účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
• Právo odpovídající věcnému břemenu se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno. Promlčecí doba tedy počíná běžet okamžikem posledního výkonu práva.
• Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu nebo bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno, resp. kdy k uznání došlo. Pokud ale byla v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba až od uplynutí této lhůty. Stejná promlčecí doba platí i pro jednotlivé splátky, na něž bylo plnění v rozhodnutí nebo v uznání práva rozloženo (promlčecí doba u jednotlivých splátek počíná ode dne jejich splatnosti). Stane-li se nesplněním některé ze splátek splatným celý dluh, počne běžet desetiletá promlčecí doba od splatnosti nesplněné splátky. K uznání dluhu je nutné ještě uvést, že uznání promlčeného dluhu má právní následky jen za předpokladu, že dlužník v době uznání o promlčení věděl. Také vůči věřiteli je uznání dluhu účinné jen pokud s ním věřitel vyslovil souhlas.
• Úroky a opětující se plnění (např. důchod, nájem) se promlčují ve třech letech. V případě však, že tato práva byla pravomocně přiznána nebo písemně uznána, platí tříletá promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání (pokud splatnost nastala před přiznáním nebo uznáním, promlčecí doba je desetiletá).
Promlčení podle obchodního zákoníku – Jak dlouhé jsou promlčecí doby?
Obecná promlčecí doba činí čtyři roky. Obchodní zákoník stanoví pro jednotlivá práva počátek plynutí promlčecí doby obdobně jako občanský zákoník, je však zbytečně konkrétní a popisný. Naopak, co se týká délky promlčecí doby, k tak velké diferenciaci nedochází:
• U práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu.
• U práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn.
• U práva naplnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (od doby splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti. U práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava.
• U práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně. Stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku.
• U práv z vad věcí běží promlčecí doba ode dne jej
Použitá literatura
- Vaigert, T.; Philippi, T.; Riško, P.; Navrátilová, H. (2003) Pohledávky – právní příručka věřitele Brno:Computer Press, a.s.
- Horáková, K.; Lemberková, P. (2007) Vzory smluv a podání I. Brno:Computer Press, a.s.